Květen 2010

príbeh MIA

31. května 2010 v 21:43 Pro-ana-mia
854
Víte, co je na bulimii nejhorší ? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe …. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.
Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát … Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí - protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy - máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.
Pokud jste teprve na začátku této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě již po 13 letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád TO máte v myšlenkách a i když se vám daří se jakž takž stravovat normálně, pořád víte, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře zakutáno a kdykoliv na vás může znovu zaútočit.
Celých 13 let, co trpím bulimií, hledám odpověď na otázku PROČ A KDE SE TO VZALO ? Moudré knihy soudí - špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině.
Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy 21 a 26 let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky později se narodil bratr.
Vzpomínky z dětství
Vzpomínka první
Před nějakou dobu jsem prodělala okamžik znovuporození se. Speciální psychoterapeutickou metodou mne terapeutka navedla do doby prenatální - byly mi 2 měsíce. V břiše své maminky jsem se necítila příliš dobře nebo spíš necítila jsem, že by moje maminka byla připravená na těhotenství a těšila se z něj. V jejich pocitech, které cítí jen dítě s matkou nebo matka s dítětem jsem vnímala trošku obavu z odcizení se mezi ní a mým tatínkem. Prožívala jsem její neštěstí z toho, že jako těhotná žena a budoucí matka nemá takovou láskyplnou podporu, jakou si představovala. Nikdy jsem nenašla odvahu se maminky zeptat, jak to skutečně tenkrát bylo.
Vzpomínka druhá
Jako úplně malá jsem byla docela hubená, nechtěla jsem jíst to, co mi rodiče nutili. Ale nedělají to snad všechny děti ? Moc si to nepamatuji, ale dozvěděla jsem se od svých blízkých, že mnoho obědů a večeří bylo s fackami. Nechtěla bych ale, aby mé vzpomínky zaváněly krutostí mých rodičů. Tak to opravdu nebylo. Nedám na ně dopustit a jsem jim vděčná za svou výchovu. Ale možná tam se stala nějaká chyba ….
Vzpomínka třetí
Rybí tuk. V 70tých a 80tých letech bylo velkou oblibou starostlivých maminek i lékařů podávat dětem proti nechutenství rybí tuk. Kdo ho zná, dá mi za pravdu. I po tolika letech, vloni v létě na dovolené, když nám nabídli k večeři uzeného papuchalka, obrátil se mi žaludek. Nepamatuji si, kolikrát denně jsem musela onu povinnou polévkovou lžíci sníst, dokonce si ani nepamatuji, jak dlouho a v kolika letech jsem byla rybím tukem dokrmována a jak dlouho trvala trpělivost mé matky. Co si ale naprosto přesně a s hrůzou vybavuji, je to, že konzumace tohoto výborného doplňku stravy probíhala pravidelně s křikem mé matky, pláčem mě samotné, útrpným výrazem mého otce a co je nejpodstatnější - u dveří záchodu. Protože jakmile jsem přidělenou porci polkla, šla jsem okamžitě zvracet. Maminka mě tak nechala. Byla spokojena, že splnila svou rodičovskou povinnost. Dostala do mě lžíci rybího tuku. To, že v mých útrobách vydržel asi 30 vteřin, nikoho netrápilo.
Vzpomínka čtvrtá
Moudré knihy také praví, že ataky bulimie jsou vyvolány stravovacími zvyklostmi v rodině. Nevím, co tím přesně myslí, ale pro naši rodinu mne napadají hned dva aspekty.
Vzpomínám si, že společný stůl k obědům a večeřím býval snad jen na Štědrý den a vánoční svátky. Obědvali a večeřeli jsme podle vzoru "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Jinak řečeno - kdo přišel domů, najedl se toho, co bylo nachystáno nebo na co měl chuť. Když jsme byli děti, tak nám samozřejmě jídlo chystala maminka. Uvařeno bylo vždy, to ano, jen rodičům někde uniklo pouto soudržnosti rodiny.
I když nyní vážím při výšce 168 cm 52 kg, moje matka trpí značnou nadváhou. Celý život. Teď má 55 let, měří 164 cm a váží necelých 90 kg. Celý život se trápila různými blahými a neblahými dietami, které ji tu a tam pomohly shodit 2-3 kg, ale jen proto, aby vzápětí 3-4 kg zase přibrala. Určitě to znáte ze svého okolí - tento věčný boj s váhou vedou mnohé ženy. Naše sestry, matky, tety, babičky. Určitě se trápí, ale jak mohou být šťastné, jestliže nepoznaly a nepropadly bulimii !
Že by tedy toto byly pro mne ty nepravé příklady ? Ona zhoubná potvora, která se usídlila někde v mém podvědomí už hluboko v dětství a zkomplikovala mi příštích 10-20-kolik ještě? - let.
Od dětství jsem tedy byla svědkem různých vajíčkových, grapefruitových, celerových diet, pitných a bylinkových režimů. Kupodivu jsem tyto praktiky nikdy nekopírovala. Bohužel. Protože jsem dopadla ještě hůř !
Vzpomínka pátá
Bylo mi 12 nebo 13 let. V takovém věku většinou dívky netuší, že je zcela normální, aby jim rostly prsa, aby se tvořilo tukové zaoblení na hyždích a stehnech. Nemají ten shovívavý a nostalgický úsměv, který máme pak ve třiceti všechny. Najednou jsem měla pocit, že jsem tlustá. Musely se mi koupit nové kalhoty, protože ty staré mi byly malé a těsné. Když jsem se do nich nasoukala, nebyl ten zadek ani trochu přitažlivý, boky nebyly svůdné. V mých očích to byla nepředstavitelná tloušťka. Kdybych byla rozumnější (zkuste být rozumní ve 13 letech !) a neměla už někde v sobě své bulimické známky poruchy přijmu potravy, vzala bych si volnější svetr-mikinu-tričko a svět by šel vesele dál. On taky vesele šel, ale já už začala kalkulovat a vymýšlet, co s tím. A tady vidím první DĚSIVÝ PŘÍZNAK.
Cosi jsem si uvědomila, cosi jsem chtěla řešit a byla si jista sama sebou. O nějaké bulimii jsem neměla ani tušení, o depresích už vůbec ne. Hlavně jsem netušila vůbec nic o lidské psychice, její zrádnosti, o své vlastní vůli a síle, o metabolismu a naivitě pojmu "IDEÁL KRÁSY".
Jak jsem to řešila ? Vyhazovala jsem svačiny, dokud mi je maminka chystala anebo jsem si je vůbec nepřipravovala, když už jsem byla natolik velká a tedy pověřená chystáním školních svačin sama. Situace, kdy jsem si svačinu sama nenachystala, byly v pořádku. Nikdo si ničeho nevšiml. Horší bylo období předtím, když mi svačinu chystali rodiče. Co tak může 13leté dítě udělat se svačinou, kterou si nese ve školní aktovce a kterou nechce sníst ? Moc vynalézavosti jsem v tom věku neměla. Tak, jak jsme si všichni mysleli, že nikdo nepozná zfalšovaný podpis otce v žákovské knížce, tak jsem si já myslela, že když svačinu vyhodím do koše na odpadky nebo za kuchyňskou linku, nikdo na nic nepřijde. Samozřejmě chyba ! Tu a tam ji v koši rodiče objevili a za linkou začalo něco podivně páchnout. Bylo jich tam hodně. Tehdy jsme museli znovu vymalovat, protože svačiny zplesnivěly a plíseň poškodila nalíčené zdi. A hlavně to v celém bytě smrdělo.
Jaká byla odezva ? Bohužel, asi ne taková, aby mne nasměrovala jinam. Určitě mi vyhubovali, určitě mě chvíli hlídali, ale nikomu nezačal blikat v hlavě vykřičník - DĚLEJTE S NÍ NĚCO ! Ne příkazy a zákazy. Pořádně ani nevím, co by se mnou kdo měl dělat, proto také nikomu nic nevyčítám. Je to jen analýza mnoha chyb, které se pak dlouho a těžce napravují.
Vzpomínka šestá
V pubertě jsem trošku vyrostla, trošku pochopila, že se ženskými tvary se nedá nic dělat, trošku sportovala a hlavně jsem se v 16 letech zamilovala. Všechno šlo stranou, nikde nebyl žádný problém, byla jsem šťastná ! A to je ta největší pravda, kterou přeji všem ženám a dívkám, aby ji ve svém životě zažily. Najdete-li lásku v 16-20-30-50 letech a váš milý je nadšen vaší postavou a váhou, nevidíte napravo ani nalevo. Nemusíte vůbec stoupat na váhu, jste spokojená, usmíváte se jako sluníčko a jíte jakoby nic. Nepřemýšlíte totiž o tom. Tak to trvalo 6 let.
Vzpomínka sedmá
Ta je nejkrutější, nejbolestnější, i když dnes dávno přebolená a zapomenutá. Vyvozuji z ní nejdůležitější závěr a okamžik spouštěče bulimických kolotočů. TRAUMA, ŠOK, ŽIVOTNÍ POTÍŽE. Nepřipravené mladé tělo se takovým životním zkouškám neumí bránit. Ono ještě neví, že bolesti a ztráty patří k životu, že z nich má čerpat sílu. Připravovat a obrnit se tak k dalším skokům. Po téměř sedmi letech naší lásky, pár měsíců před svatbou utrpěl můj milý těžkou havárii na motocyklu. Týden bojoval o život. Nepřežil. Bylo nám oběma 22 let.
Vzpomínka osmá
To nejhorší přebolelo, pomalu jsem se uklidňovala, začala jsem lépe spávat, přestala jsem plakat a také začala naslouchat mým bližním. Už delší dobu mi totiž všichni říkali - Janko, bojuj, vzpamatuj se, žij, jez ! Vypadáš strašně vyčerpaně ! Stoupla jsem tedy na váhu - 46 kg ! Za dva měsíce jsem z původních 54 kg zhubla 8 kg.
Bulimie tehdy ještě doutnala někde pod povrchem mého těla. Ale už byla v pohotovosti. Jako sopka, která se chystá vybuchnout a chrlit svoji smrtonosnou lávu na všechny strany. Já ale neměla kolem sebe žádného seismologa, který by vyhlásil pohotovost a evakuaci. Bojovat jsem ovšem chtěla.
Sice jsem ještě nevěřila větám "jsi mladá, život nekončí, budoucnost máš před sebou … ", ale věděla jsem, že musím "jít dál". Jedla jsem normálně - snídaně, svačina, polévka, oběd, svačina, večeře, někdy i druhá večeře - milovala jsem tatranky a čokoládu. Ta se pomalu stávala mojí drogou - zvládla jsem dokonce sníst celou půlkilovou tabulku na posezení.
Pořád se ještě nic nedělo s mojí bulimií. Ta měla přijít až za chvíli. Najít mne naprosto nepřipravenou s ní bojovat. Natož nad ní zvítězit.
Vzpomínka devátá
Bylo mi 22 let, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. Váhu jsem dohnala a milovanou čokoládou a jezením "ze smutku" jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda. "Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne ?"
T A K !
To byla ta roznětka. To bylo to odklopené víko sopečného vrcholu. Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldíky na břiše.
Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si článek o bulimii. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy a pomocí pírka na pečení zvracela.
To byl začátek bulimie.

najlepšia kamrátka ANA

31. května 2010 v 21:31 Pro-ana-mia
066
Nejlepší kamarádka
Víte, děláme všechno spolu, podporujeme se a já cítím, že je to to pravé ořechové. Má dlouhé blonďaté vlasy a bez ní si to už nedokážu představit. Je mojí součástí...
Konečně jsem šťastná.
Kéž bych své povídání mohla rozvíjet tímto stylem dál. Nezklamu jenom vás, zklamu i sebe.
Přemýšlením o svých činech ztrácím čas, nikdy nenajdu řešení.
Občas si říkám, že to zvládnu a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou se změnit.
Jak jsem bláhová... A nechápu, že mi ještě věří... Vždyť každý den je jen jedna velká lež...
Je nenápadná... Také velmi stará. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo opravdu nepoznal.
Zažila starověk, středověk, přežije i nás. Je tu dnes, tady okolo. Nablízku jako náš stín, nenápadně se plíží a sleduje každý náš krok.
Pouze čeká na svou příležitost, na chvíli, kdy bude moct roztáhnout svá křídla a jimi tě obejmout. Miluje tě, proto je stále s tebou, jsi její malá holčička...
Ve chvílích její společnosti ji cítíš, jako by stála vedle tebe a zažíváš ty nejkrásnější pocity. Jsi na sebe pyšná a hlavně..., jsi silná.
Sbíráš zbytky své ztracené sebeúcty a snažíš se plnit její poslání, věz, že jí děláš velkou radost. Jsi čím dál šikovnější. Jediné, o co ti jde je zůstat její nejlepší přítelkyní. Vždyť jen ona ví, kým vlastně jsi, zná tvou duši, poznamenanou hříchy a slyší tlukot tvého mladičkého srdce. Jen pozor, nesmíš jí ublížit nebo se jí snažit obelhat. Má v moci ten tlukot zastavit.
Když tohle čteš, nemá to tu pravou jiskru, že? Pusť si nějakou hudbu, já počkám, uvolni se a vžij se do toho, třeba jsi do toho bludného kruhu už dávno spadla i ty.
Možná se někdy sama sebe zeptáš: "Stačí tohle k životu?" Později ti dojde, že ne. To ty ovšem ještě nevíš. Třeba se to ani dozvědět nestihneš...
Její doteky a objetí ucítíš, stačí jen zavřít oči a věřit. Sni o tom, že létáš, bude létat s tebou. Sni o tom, že se vdáváš, bude sedět v první řadě.
Na oplátku chce pouze jednu věc. Abys ji poslouchala. Zaslouží si to, vždyť to ona tě vyhrabala z tvých depresí, když jsi jako troska chodila ulicemi, pozorovala ostatní a ubíjela se.
Zprvu byla nesmělá, nechtěla tě vyplašit. Viděla jsi a četla už mnoho na to, abys ji zavrhla. Čekala. Nehodlala tě ztratit, mínila se vrátit.
Měla jsi štěstí, trvalo ti to opravdu docela dlouho. Prvně jsi si s ní zahrávala, zkoušela, co dokáže. Nevěřila jsi v moc těch malých barevných kuliček, které tě naučila každé ráno polykat a zapíjet litrem čisté vody.
Ačkoliv tě už měla v hrsti bylo to s tebou obtížnější, než s některými. Zejména proto, že jsi neměla důvod ji poslouchat, potřebovala tě nějak nakopnout. Proto si k tobě přizvala na pomoc svou věrnou známou. To ona zapříčinila tu neodolatelnou chuť jíst. Hlavně večer, v pohodlí u televize. Přes den jsi měla nabitý program, muselo se to dohnat. Ale ono je to večer stejně nejlepší, viď? Za nějakou dobu přestalo být té "druhé známé" potřeba a tvé kamarádce nestálo už nic v cestě, mohla se vrátit.
Samozřejmě, že se to na tobě podepsalo! Neodolala jsi, neumíš bojovat... Jediné, na co jsi se zmohla byly nadávky. To ale nepomáhá, víš to, zase tak pitomá nejsi.
Stačilo tě jen postavit před zrcadlo a na váhu. S hrůzou a naštvaná jsi jen přivírala oči.
Staly jste se nerozlučnými.
Na každý všední den jsi vymýšlela jinou lež, věděla jsi moc dobře, jaká slova použít. Během víkendů jsi přežívala ve svém pokoji, ponořená do hudby a svých myšlenek. Jídlo jsi nechtěla a tvé obědy končívaly v popelnicích, kam jsi je donesla, jakmile se naskytla příležitost vytáhnout paty z domu. Nemohla jsi se na tu odpornou zkázu dívat, tak jak by jsi to mohla vůbec jíst?
Bohužel ti v některých chvílích docházela slova a stávalo se, že už tě nenapadaly nové výmluvy, kterými jsi si každodenně zpestřovala dny. Neupadla jsi v zoufalství, naopak, věděla jsi, že na tebe ještě nikdy nezapomněla a vždy ti s ochotou pomohla. Proč by to tedy neudělala příště...
Nejčastěji z tvých úst vycházely věty typu: "Dneska mi není moc dobře," nebo "jedla jsem, než jsem přišla." To, co jsi říkala, to, jak jsi lhala tě občas dohnalo k pláč. Většinou to šlo slyšet, ale tví rodiče věřili jen v důsledky tvého dalšího špatného dne.
Tak to ale nebylo, ty jsi plakala usedavě, volala o pomoc, nikdo na ni však neodpovídal.
Nechtěla jsi pomoc rodičů, chtěla jsi ji od přátel...
Muselo ti přece dojít, že pro tebe nemíní pohnout ani prstem.
A to tě dostalo.
Tvé přítelkyni se tvá situace přestávala líbit. Přece jsi měla být silná a ne se chovat jako chudinka, která volá po pomoci ostatních. Nemohla jsi být jako dřív! Neměla zapotřebí, aby se do toho míchal někdo jiný, ještě by tě přesvědčil ve správnost svého mínění. Ne, musela vymyslet něco dalšího...
Bez dovolení se vloudila do tvé mysli, smazala všechny šťastné vzpomínky a přesvědčovala tě, že nesmíš ztratit kamarádství, které v ní máš. Přirozeně, nechala jsi se oklamat. Vždyť, nikoho jiného jsi neměla...
I přesto, že jsi chybovala ti dala ještě jednu šanci. Neměla v úmyslu tě potrestat, vychová si tě...a naučí žít nový život.
Často vzpomínáš na ten den, kdy jsi se rozhodla už nic nesníst. To on vše odstartoval. Víš, že bys mohla cestovat a poznávat nové lidi? Jak jsi se toho mohla jen tak vzdát?
Víš vůbec, co děláš? !
Víš, že to, co děláš navždy změní tvůj život?
Opravdu? Víš, že napořád?
Že už napořád místo jídla uvidíš jen sloupce čísel?
Probuď se! Jsi si jistá, že ti tvá přítelkyně tak oddaně pomáhá, jak to na první pohled vypadá?
Vždyť jen pozoruje, jak tvé tělo tleje...
Ne, je tu ona. Je tu přece od toho, aby mě zachránila před falešným světem. Nesmím pochybovat.
Občas nechápu lidi, co jsou kolem mě. Stále křičí, nevěřím, co říkají.
Křičí totiž na mě.
Křičí, abych toho nechala. Čeho?
Křičí, abych jim věřila. Cože? Proč?
Křičí, že to, co dělám, je špatné, že bych mohla umřít...
Ale prosím vás, mám přece ji, je se mnou, po mém boku. Dá mi, co potřebuju.
Mnohokrát jsem se v někom spletla, nechci opakování, chci začít znovu. A jedině s ní. Jsme obě stejné, němé, na pohled tiché. Vím, že mě miluje.
Nic nebrání tomu, abych nemohla cítit totéž...
Opětovně si stoupáš před zrcadlo, mačkáš si břicho, bušíš do něj a nechápeš to. Co jsi zase zkazila? Vždyť posloucháš... Na chvíli přemýšlíš, jestli to není marné...
Ne! Neboj, brzy přijde a poradí ti, co dělat. Ubezpečí tě, že takhle to nebude pořád, bude to jen a jen lepší. Ale musíš jít dál a poslouchat. Když to uděláš, splní ti tvé přání.
Jednou se může stát, že se na své "protější já" už nebudeš moci ani podívat, že nesneseš svůj odraz. Odraz tlusté holky se slabou vůlí. Můžeš jej rozbít. Nesmíš to ovšem dělat často, stálo by to moc peněz a ty máš přece na své prášky, které tě, spolu s ní, provázejí strastmi života. Taky bys musela sbírat střepy.
Tobě to nevadí? Ach tak, tvá kamarádka už tě naučila i relaxovat...
Věř mi, že tě naučí mnohé, ale dej pozor na její zlobu. Nesnaž se ji oklamat a nepodváděj! Umí být opravdu zlá a tresty jsou kruté...
Zavede tě do koupelny, podlomí ti nohy, poručí strčit hlavu do záchodové mísy, ze které tě neuvolní, dokud jí nepřesvědčíš o její plnosti. Tvé prsty by nasměrovala do tvých úst a ty jimi sahala až na hrtanovou příklopku. Z očí by ti vyhrkly slzy, začala se dávit, chvílemi i dusit... Ovšem u ní smilování nečekej, v těchto chvílích jí jde jen o to, ukázat ti její nadřazenost a že jsi jen její malá neschopná holčička.
Chce ti tak dát najevo svou lásku, učí tě být, vyrovnat se s porážkou a plnit tresty. Poslechni ji a už nikdy nebudeš potřebovat nikoho jiného.
Učí tě být tvou drogou.
U záchodu by tě nechala klečet nejméně 15 minut, než by tě pustila pryč. Začátky jsou těžké, možná ti pomůže teplá voda se solí.
Nedovolí ti ulevit si prášky, když ji podvedeš. Nemá to v povaze, je to příliš pohodlné, máš přece trpět, pykat za své chyby. Je také samozřejmé, že je nesmíš brát pořád, zabilo by tě to. A ona s tebou má větší plány.
Často slýchávám jak mi to sluší, jak jsem pěkně zhubla. Občas vídám závistivé pohledy některých svých přítelkyň, které by měli tuku na rozdávání. Ale moc jim nevěřím, ještě to není ono..., ještě kousek...
I tak mě to však těší a na moment, kratičkou chvíli jsem šťastná. Jenomže v noci už mě nikdo plakat a sténat bolestí z křečí břicha neslyší. Přesto, že v těchto časech nejsem sama, jsem to já, kdo nechá svou ruku vést celé tělo směrem do koupelny k žiletkám. Je to ona, kdo mě povzbuzuje, v duchu slyším její hlas, má kamarádka je zpět a chce mě naučit nové relaxaci... Nabádá mě, že jen tohle je jediné řešení mého trápení, to i fyzického.
Sedáš si na zem, hraješ si s ostrými hranami. Občas se řízneš, ale krev bez okolků slízneš, otřeš, či si jí potřeš obličej.
Když tě hra přestává bavit, tvou ruku už nic nedrží. Vší silou ji zabodneš do své pravice a sleduješ rychle vytékající krev. Potíráš si jí tvář a při zasychání na ní vytváří pomyslnou masku. Zkoušíš se šklebit, otevírat pusu, ale všechno je takové..., seschlé.
Jednou ji budeš muset smýt. Nechceš, protože jsi si právě uvědomila svou pravou tvář.
Ano, to jsi fakt ty a tvůj život.
A ty ho prožíváš takhle.
Tohle jsi ty.
Ujisti se ale, chceš opravdu žít takhle? Chceš? ! Nemůžeš ! Sobče !
Ale já chci ! Doma mě nic nedrží, všichni jednou umřeme a já rodičům jen přidávám starosti.
Přestávám mít důvod tady být. Tím víc proto, že čím déle tu jsem, tím více ubližuju...
Hra s žiletkami tě povzbudila, opatrně si vodou umýváš obličej a na umyvadlo dopadají červené kapky. Zítra tě čeká další obtížná zkouška, tvá kamarádka má přece narozeniny a pozvala tě na pizzu... Snad ji neodmítneš? !
Raději si vezmi žiletky s sebou.
Málem jsem zapomněla. Projímadla taktéž.
Uvědomuješ si konečně, co se vlastně stalo? Pamatuješ na její vlídná slova? Na
pomocnou ruku, co ti nabídla? Víš, že jsi jí ji podala a ona tě stáhla celou? Na nic nečekala, vše měla dopředu promyšlené. Je více takových, jakou jsi ty.
Nevymaníš se jí, víš, většina lidí to nedokáže a já nevěřím v tvou výjimečnost.
I když není tvým šéfem, jsi už navždy její podřízenou a i přesto, že je ti dovoleno odejít, neuděláš to.
Lidi kolem tebe věří. Trpí, ovšemže pro tebe.
Ale rozluč se s nimi, prokaž jim alespoň poslední krásné sbohem.
Neví, že nemá cenu již o ničem hovořit. Neví, že bys to nezvládla.
Opět by jsi do toho spadla a tvrdě za svou chybu zaplatila.
Ty sama to víš nejlépe...Jsi přesvědčena, že ničí pomoc už potřeba nebude.
Tvá kamarádka anorexie se o to postará.


ako zvracat?

16. května 2010 v 20:35 Poradňa
g
Caute baby! Kedze lieky nam uz nezaberaju a totalne bez stravy to nejde...viacere z ans vyskusali zvracanie. Samozrejme par rad som uz citala, apr som ich aj yvskusala, ale urcite neviem o svetkych vychytanych trikoch ;). tak dbuem rada ak sem nieco napisete a mozeme si vzajomne radit;) lubim vaas!

zblaznila som sa?

16. května 2010 v 20:29 Dear Diary
Mam pocit ze mi totalne preskocilo. Prave som vyliezla z vane. Dnes som mala iba obed a to polovicku kuracieho rezna s hlavkovym salatom. Inak som cely den prisne drzala post. No ale co ma najviac desi je prave tento vecer. Prisla som do sprchy...cely den som mala pocit ako keby ma stale niekto sledoval. Nedokazala som si ani poriadne umyt vlasy a  zatvorit oci, pretoze som mala velmi zly pocit. Pozrela soms a na svoje stehna a silno som si ich zacala drhnut hubkou a sprchovym gelom.. mala som pocit ze ked to dbuem robit silno a intenzivne tak zo mna tie gramy proste opadnu. Neviem..bola som v cudnom zachvate ked som zrazu zacula divny hlas. Vybehla som z kupelne a spytala som sa rodicov ci neikto neico vravel..lenze obaja spali a televizoery boli pozhasinane. Tak soms a kludna vratila spet do sprchy a pomyslenim an to, ze to boli asi susedia. Lenze v tom som to zacula znovu a intenzivnejsie, ako by mi to bol neikto zasepkal za chrbatom. Otocila som sa...nikto tam nebol vystrasena som vyletela z kupelky von a strasne soms a rozplakala. Snazila som sa zabudnut na to... precesala som si vlasy a sadla sem za PC. Predchilkou na mna mama kricala aby som isla do kupelne. Mame tam kos na pradlo ktory som dne sumyvala (kedze sa robili vsetky domace prace). No bol cely zateceny od vosku. Nechapem ako sa to tam dostalo! Zacinam mat pocit ze mi uz vazne presakkuje. Ach boze..potrebuejm uz odtialto vypadnut!

zaujimavy vikend

10. května 2010 v 12:24 Dear Diary
9

Mam za sebou fakt super vikend. Zacnem od tych pozitiv-bola som s mojou polovickou celu sobotku a celuuu nedelu. V sobotu v Piestanoch na takom zvlastnom podujati a v nedelu na nakupoch v Nitre. Bola sranda vsetko ako malo byt milujem ju este viac ako pred troma minutami. Len...ja nechapem. proste ekd som s clovekom ktoreho lubim tak mi strasne chuti jest. No a kedze ona ma stale niecim napchava neviem jej odolat. A este aj F. mi dosiel tak som bola na seba taka nastvana . Mno ale ododnes uz ziadne cukricky ani cokoladky (aa vlastne cokoladu je dobr ejest ked mate chut na sladke-lahko sa zvracia) no ale nebudem to radsej riskovat a pojdem si vecer zabehat. Dlho som nebola, a kedze mi este aj kramy skrizili cestu...tak dufam ze skor aspon odidu :) Dnes mi ma prist liiiist od uzasnej hanky tak sa ho uz neviem dockat, potom dam ostrihat Richieho (pudla) a mozem sa zvysok dna ucit neminu=/. Skvele ked vas preradia zo zaciatocnikov k pokrocilym aj napriek vasmu nesuhlasu. baby drzte sa, a drzte si aj opasky pretoze zachvilku budeme vsetky take chuduke ekd sa nevzdame ze nam bude vseeetucko velke

prekonala som strach

4. května 2010 v 11:51 Dear Diary
Ahojte. Ako som uz vcera dopoludnia pisala, zostala som doma pretoze som chora. Lenze co clovek robi ked je doma a nudi sa? No neviem ako vy, ale ja stale rozmyslam nad tym, co vziat do ust a co zjest. Tak sa stalo aj vcera. Lenze potom rpisiel strasny pocit viny a ja som sa nenormlane rozplakala. Zbierala som odvahu vela vela mesiacov na to, aby som urobila to co vcera. Po druhy raz vzivote som sa odhodlala zobrat zubnu kesku a ist si klaknut nad zachodovu misu. Stekali po mne kropaje, bola som cela mokra a moja ceruzka za ociach strasne rozmazana. Dostala som zo seba von cely obed. Potom este asi 4 hodiny som mala take blbe stavy ze som stale mala nutkanie odpluvat si (nechapem preco) a dodnes ma boli cely zaludok a hrdlo. Mylsim ze to bude z toho. Tato fotka je tu na to, aby som sama seba dokazala znovu posadit nad tu skaredu misu a vediet, ze potom bduem krajsia a chudsia... presne to mi napovie tato fotka. Doda mi odvahu. Hm baby, ani vy sa nic nebojte ;) Na zaciatku je to tam strasne sediet aspon 5min nez z vas nieco vyjde. Ale potom to uz pojde same. Pred tym je vsak dobre napit sa vody. Neverila som-vyskusala som-osvedcilo sa. Tak len s vervou do toho.

som chorucka

3. května 2010 v 9:44 Dear Diary
Tak-tak ludkovia moji. Clovek chodi kazdy den behat , zije zdravo a nakoniec skonci chory. Moze to byt mozno tym ze mam oslabenu imunitu alebo co. Ved pijem len cajiky , kavicku.... a jedlo som trosku zacala zanedbavat. Mozno aj preto , lebo mi nejak prestalo chutit. To tie moje stavy vzdy na leto. Staci mi ovocie. Vcera som bola v novom fitku- uzasnee!! Dve hodiny som tam zo seba liala pot. Beziace pasy vraj maju najvecsi ucinok na chudnutie . Tak isto ako aj beh- trasie sa vam tam cele telo (hlavne ten moj giganticky zadok). Hmm mna stale boli zaludok . Neviem ci je to tym ze moc nepapam, ale zas na druhej strane sa stale dokrmujem ovocim takze hladna urcite nie som. Uvidim kolko do stvrtku este stihnem zhodit :) Chcem prist do skolicky znovu o nieco krajsia, tak mi drzte palce baby!